Bloggeři, sportovci a jiná havěť

Kdysi dávno, když byl u nás internet ještě v plenkách a začaly se zakládat internetové deníčky neboli blogy, myslela jsem si, že je to jen taková hračka pro děti a mládež. Když člověk nějaký blog otevřel, blikaly na něj nápisy všech možných barev a tvarů, do očí bijící byly hrubé chyby a příšerný styl. Šlo to tím pádem mimo mě.

Krátce po té, co jsem začala běhat, začala jsem se i pídit po informacích a dopídila se stránek Behej. Kromě informací, které jsem potřebovala, jsem objevila další svět - svět bloggerů-sportovců. Pročítala jsem je a žasla nad skutečností, že blog si píší i -átníci. Pár jsem si jich oblíbila a těšila (a těším) se vždy na každý nový příspěvek. Dozvídala jsem se tak další rady, které vlastně ani nebyly radami, spíš je člověk vnímá podprahově. A protože mám odjakživa potřebu psát, založila jsem si po nějaké době blog svůj.

Nebylo to jen kvůli potřebě psát, ale hlavně kvůli potřebě psát o běhu. V mém okolí nebyla ani jedna běžecká noha a ani uši, kterým by se chtělo poslouchat, že jsem uběhla pět koleček na ovále v kuse. A já přitom byla plná dojmů, protože zatímco posilovna je sport skoro kolektivní, člověk přijde domů a jako by se nic nedělo uvaří večeři, dojmy z běhu ze mě vždy vyprchávaly hrozně dlouho. Jenže jakmile jsem začala komukoliv nadšeně líčit své pocity, viděla jsem, že mě vůbec nechápe, potažmo neposlouchá. Tak jsem nechala vyprávění a začala psát. Nejen o tom, jak mi to jde, ale i o tom, jak mi to nejde, co mě štve, v co věřím, v co doufám, co mě dělá šťastnou, co naopak. Hlavně to naopak je důležité, protože jsem byla tolikrát tak příšerně zklamaná, že zpětně to ani nechápu.

Vypsat štěstí je jednoduché, to je samé ejchuchu a olalá, ale popsat smutek a zklamání, to je hodně těžké. Nejdřív si musím přiznat jakousi porážku, pak vydolovat dojmy, přiřadit k nim slova a to nejhorší - přečíst to po sobě. ALE ta úleva, když to "dám na papír"!

Blog je pro mě tedy jakousi terapií - vypíšu se z emocí, které mě zahlcují, a je mi fajn, víc mě to netrápí a ani se mi to nechce už řešit nebo rozebírat. Posouvám se tím dál, vezmu si z té situace ponaučení, většinou stejnou chybu neudělám, ale samozřejmě udělám nějakou další, kterou pak ze sebe vypíšu....

A proč že to vlastně píšu? No to nevím.... Chm, tuhle jsem četla jakousi definici stáří, která praví, že stáří se kromě jiného pozná podle toho, že člověk o něčem začne mluvit, ale než dojde do konce, zapomene, co vlastně chtěl říct a poví tak asi pět jiných příběhů (Svěrák a Smoljak o tom napsali krásnou hru Švestka). No a to je teď můj případ :o)

Jo, myslím, že jsem tím chtěla říct, že když napíšu, že jsem zase něco pěkně zvorala a že jsem deprimovaná, zklamaná, naštvaná, rozhozená a končím, tak nepotřebuji utěšovat (i když mě to samozřejmě těší, hřeje a motivuje), ale že už v tu chvíli, kdy to odkliknu, zase hýřím svým bezbřehým optimismem. To jen aby si někdo nemyslel, že jsem nějaká ztrápená chudinka, která se utápí v depresích jen proto, že běhá jak lemra.

A sepsala jsem to i proto, že se blíží můj další 1/2maraton ;o)

Pár hodin po výstřelu

aneb Praha zakletá... aneb Koupím bavlnky. Zn.: Spěchá!

Myslím, že kdybych teď své Asics Gel Stratus pověsila na hřebík, běžecký svět by se z toho rozhodně nehroutil, a já bych se při vyšívání deček křížkovým stehem klidně mohla dožít požehnaného věku devadesáti let stejně jako moje babička. Ale popořadě..

Ráno jsem poklidila ztichlý byt a chystala se na okna, abych se zabavila (a splnila avizovaný slib), jenže mi volala kolegyně, že přijede v poledne do Prahy a jestli bych jí nemohla půjčit služební byt. Což pro mě znamenalo naložit povlečení, vzít kolo a jít jí otevřít firmu.

Pak volal Jirka, že jde k registraci a že má návrh, jestli bych si místo rozcvičení v davu nechtěla projít trasu Běhu pro život. Otálela jsem, radila se se zkušenějšími (kteří mi to ale moc neschvalovali), a pak jsem si řekla, že chůze není běh, a že tedy půjdu. Ač to bylo skoro vlastní rozhodnutí, nebylo správné.

Sára projevila zájem se také přihlásit a tak jsme z domova vyjely o něco dřív, aby stihla registraci. Na Staromák jsme ale přijely až ve čtvrt na 7 a sice díky fanouškům. Fanouškům Kabátů. Bylo jich plné metro a tak jsme se do jednoho vlaku vůbec nedostaly. Sára hned běžela do stanu, já lelkovala s Jirkou před ním. Byla jsem dost nervózní, protože strašně nerada chodím někam pozdě nebo na čas, raději mám rezervu a tu jsme prostě neměli. Do seřadiště jsme fakt vpadli na posledních chvíli. A pak jsme pochodovali a já koukala, co mě čeká: úzké uličky po startu... kostky... koleje.... zatáčky. No to nechci vidět. Ušli jsme to v pohodě, dostali medaile a udělali nezbytný snímeček do rodinného alba. Do našeho startu zbývalo dvacet minut...

Ale než jsme se upravily a prodraly davem tak bylo dvacet minut pryč a my jsme nestihly ani záchod ani se pořádně napít a vlastně si ani pořádně stoupnout (chtěla jsem být vzadu, ale byly jsme vpředu). Takže opět totální stres (pro mně), že to nestihneme, že je všechno špatně, Sára na mě vrčela, já vrčela na ní, fakt super nálada před závodem.

A pak už Akta X, výstřel a Vltava. Do Železné jsme se štosovaly jak ovce, prakticky se stálo a následně si člověk musel hlídat každý krok, aby se nezabil, anebo aby někomu nepodrazil nohu. Tohle rozhodnutí opravdu nechápu, nechápu, proč jsme nemohly startovat jako loni, nebo alespoň jako kluci. Vlastně se skoro celou trasu musel člověk soustředit na to, kam šlape.

Neběželo se mi dobře, bylo teplo a podivný nedýchatelný vzduch. Sára byla zpočátku se mnou, pak za mnou, pak přede mnou a pak hodně přede mnou. Několikrát jsem se vydýchávala v chůzi, občas jsem dokonce zaslechla své jméno, což mě k mé lítosti nepostrčilo, a 2x si dala Ventolín.

Když jsem konečně přečetla čas na tabuli a viděla, že jsem na tom prakticky stejně jako loni, měla jsem chuť do něčeho kopnout. 31:07. JEDNOZNAČNĚ ZKLAMÁNÍ. Na těch kostkách a kolejích a stoupáních si vždycky akorát pošramotím už tak nízké sebevědomí takže nevím, jestli má vůbec smysl v Praze startovat, když to vždycky tak zkazím. Asi jsem se moc namlsala ve Frankfurtu, kde se mi běželo lehce a krásně a dala jsem to pod třicet. Doufala jsem, že se i tady stane něco podobného, ale zázraky se nedějí na počkání. Přiznám se, že kvůli svému zklamání jsem se nedokázala tolik vžít do úspěchů mých kamarádek, především Pavlíny, která byla lepší i než Sára a to si myslím, že na totální začátečnici je super výkon. Malá odbočka: všechny tři mi říkaly, že se jim chtělo zastavit, ale že si vzpomněly na mou radu, že nemají zastavovat, ani přecházet do chůze, že mají maximálně lehce zpomalit, aby to srovnaly. A tím se, na rozdíl ode mne, řídily. Hodný holky :o)



Místa a časy mých oveček:
Sára: 744 - 30:35
Lucka: 838 - 31:07
Pavlína: 727 - 30:34
a já: 797 - 31:06
(doma Nicolas: takže si to shrneme - rok si trénovala a jsi o 100 míst vzadu?)

A když už jsem k závodu přemluvila Jirku, tak jsme tam s ním a na něj i počkaly. Alespoň jsme viděly běžet běžce, kterým to krásně šlo. Jirka zaběhl pod hodinu k čemuž mu gratuluji, protože jeho příprava spočívala v uběhnutí asi 6ti km, které si ale rozdělil do dvou týdnů. Hm, na to nemám co říct.

Domů jsme dorazily fyzicky i emočně vyčerpané a zmrzlé. Ještě jsem se koukla na výsledky a padala spát. Těžký den. A nejhorší je, že mám špinavá okna ;o)

Pár hodin před výstřelem

Běžný závodník to určitě neprožívá - tu šílenou trému, napětí, pochyby, strach... Já ano. Bojím se a nevím čeho vlastně. Že to neuběhnu? Blbost. 5 km běhám běžně, vlastně na každém tréninku dám víc, často si u toho povídám s holkama nebo běžím do kopce. Tady bude pohodová rovinka, budu mlčet, takže co! Co? No, je to zase na veřejnosti, všude samé superženy, mladé, nadějné božské talenty a do toho já, starý Antitalent :o) Sára mi navíc jen tak mimochodem řekla, že když běžím rychle, tak vypadám vtipně, jako když někoho paroduju, a pak se mě nevinně zeptala, jestli jsem náhodou nepřibrala! Asi jí vyškrtnu ze závěti....

Dá se to samozřejmě řešit nepřihlášením se, ale to by zase nebylo ono. To mé normální Já se těší a chce se účastnit, tak aby se s tím introvertním a zakřiknutým nehádalo, občas mu nějakou ujetost dopřeji.

Ve čtvrtek jsme si s holkama šly pro batůžek a už to mi stačilo. Na Staroměstské se mi okamžitě vybavil březen. Ledová ruka mi sevřela žaludek, zamotala se mi hlava a ruce jsem měla jak led. Pak jsem vešla do stanu bez vzduchu, vyfasovala to šílené průhledné bílé triko, které ale určitě využiju pro běhání při měsíčku, pozdravila se s mým vodičem E+S, a jak cukrář se odporoučela dál od všeho, co připomínalo běh. Jsem trémista jak blázen. Já jsem blázen!!!!!!!!!!!!!!

Loni před tímto závodem jsem umyla všechna okna a také jsem se půl dne bavila tím, že jsem obrazila pár obchůdků, abych si koupila černou běžeckou podprsenku, kterou jsem tenkrát ani nesehnala. Co budu dělat letos? Umyji okna ;o)

Na běh sám mám připravenou skvělou písničku, tedy dvě, ale jen jednu jsem našla. Tahle mi v určitých pasážích připomíná moravskou lidovou, člověk má chuť si okamžitě zajuchat. "Tož na toto poběžíš jak cip!", říkal kamarád ;oD



Takže: tfuj, tfuj, ať nám to běží!

P.S. Vůbec nejlepší na tom všem je, že já, vystresovaný jedinec, UKLIDŇUJI ty ještě vystresovanější jedince než jsem já, ty, kteří běží prvně, a kteří si moc nevěří. Tomu fakt říkám paradox.

Nestíhám...

Návrat z prázdnin + začátek školního roku je mor pro všechny matky, které se na dva měsíce více či méně zbavily svých dítek a tím i běžných povinností. I mě skončilo leháro a tak už zase pilně plním lednici, pračku a hladové krky. Do toho se připravuji na závod a obnovila jsem posilovnu. V práci toho je tolik, že nemám čas se ani najíst. Štěstí je, že mě to baví, jsem na vrcholu blaha, když všechno klape a čím víc toho stíhám, tím jsem spokojenější.

Na sobotní Běh žen se docela těším. Tedy jako vždy se spíš těším na mumraj kolem než na běh sám, protože... No víme... Příprava na něj byla minimální, ale poslední dva týdny docela poctivá. A když si dám před závodem panáka nějakého gelu, tak třeba překvapím sama sebe ;o)

Ať dopadnu jakkoliv, není to tak podstatné jako to, že se přihlásily mé "ovečky", 3 děvčata a jeden hoch v mých letech, z toho mám nefalšovanou radost (a zcela neskromně se k této zásluze hlásím). Je prakticky jisté, že žáci předčí svého učitele, ale z toho si hlavu nedělám. S druhým pohlavím se měřit nemůžu, a s o generaci mladšíma holkama taky ne, takže mi fakt nebude vadit, že jim na trati budu funět na záda. Hlavně že se na běh dali, že je to baví a vypadá to, že i u běhu zůstanou. Už to, že se dva z nich (třetí váhá) přihlásili se mnou do Drážďan na 1/2M, mluví samo za sebe.